Blog

„Neodejdeš od stolu, dokud to nesníš!" Věta, kterou možná slyšeli mnozí z nás. Třeba si ještě vybavíte pocit beznaděje a rozhořčení, který se ve vás v tu chvíli nakupil. Cítili jste na hrudi a v krku obrovský balvan, sklopili jste oči a s nechutí strčili do pusy další sousto. A rodič se pravděpodobně jen snažil, aby jeho úsilí na přípravě pokrmu nepřišlo vniveč. Sám v tu chvíli zažíval velkou frustraci z celé situace.

Atmosféra u stolu hraje pro dítě klíčovou roli v rozvoji (ne)zdravého vztahu k jídlu, budování důvěry mezi rodičem a dítětem a v neposlední řadě v utváření budoucích stravovacích návyků.

Pro děti neslouží stravování jen k nasycení, ale učí se stolování, seznamují se s různými texturami jídla, poznávají nové chutě a vůně, učí se vnímat pocit hladu a sytosti a respektovat samotné jídlo i úsilí věnované k jeho přípravě.

Do atmosféry u stolování se často promítá konkrétní styl výchovy rodiče. Jako nejvýhodnější styl výchovy směrem ke stravování se jeví autoritativní styl, který dítěti naslouchá, ale zároveň jasně stanovuje hranice a pravidla. I u stolu.

To, jaký životní styl bude vaše dítě v budoucnosti preferovat, je ovlivněno samozřejmě dalšími faktory. Mezi ty nejvýraznější patří temperament dítěte. Proto neexistuje jeden univerzální návod, který by zaručil vybudování perfektních stravovacích návyků. Můžeme se ale pokusit přiblížit alespoň základní principy komunikace o jídle, které se jeví jako nejužitečnější.

Jak jde čas…

Velice prospěšné je rozvíjet konverzaci a komunikační dovednosti během společného stolování či přípravy jídla. Konverzace by měla vždy odpovídat současnému věku dítěte. Čím starší děti, tím více s nimi můžeme hovořit o tom, co nám jídlo dává, proč ho jíst, co přesně obsahuje. Na úplném začátku dětem postačí pouhá citoslovce.

Po prvním roce dítěte už můžeme používat u jídla krátké věty a pro děti začíná být důležitá symbolika. U společného stolování můžeme poukázat na tvary potravin, které přirovnáme ke známým věcem nebo můžeme o jídle vyprávět příběhy: „To rajče je kulaté jako míč." nebo „Tahle těstovinka vypadá jako kytička."

Pro děti je zatím velmi abstraktní chápat příčinu a následek. Věty jako „Pokud nesníš masíčko, nebudeš mít sílu" jsou pro ně neuchopitelné. Pozornost je vhodné věnovat popisu vlastností potravin a podpořit představivost dítěte: „Ta mrkev je oranžová a hodně křupe, poslouchej." nebo „Brokolice vypadá jako malý stromek pro dinosaura."

V předškolním věku už se u dětí pomalu začíná rozvíjet logické myšlení a můžeme postupně zapojovat konkrétní příklady toho, co pro nás potraviny v tělíčku dělají: „Mléko ti pomůže mít silné kosti." nebo „Zelená zelenina pomáhá našemu tělu bojovat s bacily."

Jít příkladem

Komunikace s dětmi v průběhu let se sice liší, ale co zůstává neměnné? Respekt k dítěti, radost a klidná atmosféra. Určitě mnohem lépe budeme budovat pozitivní vztah dítěte k jídlu, pokud se nám, dospělým, také bude dařit u stolování vynechávat negativní fráze typu: „Fuj, to bych nejedl." nebo „To je spíš pro králíky ne?" Děti nechápou sarkasmus a ironii. Pokud nás uslyší říkat věty jako „Cukr je jed", mohou tuto větu brát naprosto vážně.

Sladkosti se často používají k odměňování či utěšování. Větami jako „Když to sníš, dostaneš lízátko" nebo „Neplakej, pojď si dát zmrzlinku" v podstatě dítěti říkáme, že sladkosti jsou odměna, jsou něco víc než běžné jídlo. Ale ani dobroty by v jídelníčku neměly být tabu – místo odměňování je tedy na místě o nich komunikovat jako o dezertech, kterých máme v jídelníčku jen malinko.

Závěrem

Jak tedy s dětmi mluvit o jídle? Pravdivě, s respektem a s ohledem na jejich věk, se zaměřením na to hezké a pozitivní, co nám stravování přináší. Jídlem nestrašit a neodměňovat. Protože stejně tak, jako si vy užíváte pohodovou atmosféru při večeři v restauraci, i děti si zaslouží pohodovou atmosféru u rodinného stolu, kde mohou v bezpečí objevovat barevný a zábavný svět výživy.

Autor: Alena Boukalová, nutriční terapeutka

Nástup do školky je velká změna. Pro dítě, ale často i pro rodiče. Někdo vběhne první den do třídy a sotva zamává. Jiný potřebuje několik týdnů, aby získal jistotu. Obojí je v pořádku. Adaptace není závod a u každého dítěte vypadá trochu jinak.

Moje dítě při loučení pláče. Znamená to, že ještě není na školku připravené?
Ne. Pláč je přirozený způsob, jak dítě vyjadřuje emoce při odloučení a velké změně. Důležitější než samotný pláč je, co se děje potom během prvního měsíce – zda dítě přijme podporu učitelky, postupně se uklidní, zapojí se do hry a vytváří si ve školce vztah k další bezpečné dospělé osobě.

Mám při předávání zůstat ve třídě co nejdéle?
Na začátku může krátká společná návštěva pomóci. Potom ale většině dětí prospívá jasné, krátké a předvídatelné rozloučení. Dlouhé váhání dítěti často říká: „Možná je opravdu důvod mít obavy." V EduArtu proto první dny nastavujeme postupně a vždy podle konkrétního dítěte. Začínáme kratším pobytem a čas ve školce postupně prodlužujeme.

Co když dítě říká, že do školky nechce?
Je dobré jeho pocit přijmout, ale zároveň mu dát jistotu. „Vidím, že se ti dnes nechce a že je pro tebe loučení těžké. Paní učitelka na tebe čeká a odpoledne zase přijdu." Nemusíme dítě přesvědčovat, že školka je úžasná, když je právě smutné. Potřebuje spíš cítit: Rozumím ti. Věřím ti. Zvládneme to.

Jak dlouho adaptace trvá?
Některým dětem několik dní, jiným několik týdnů. U části dětí může být proces ještě delší. Proto sledujeme dítě, komunikujeme s rodiči a podle jeho reakcí tempo upravujeme.

Může se dítě po několika dobrých dnech zase zhoršit?
Ano. Adaptace nebývá přímka. Dítě může první dny všechno zvládat skvěle a reakce přijde až později, když pochopí, že školka není jednorázový výlet. Může být unavenější, citlivější, hůře spát nebo více vyžadovat rodiče. I tyto reakce přirozeně patří k přizpůsobování se nové situaci.

Co je při adaptaci nejdůležitější?
Za nás tři věci: důvěra – předvídatelnost – spolupráce. Dítě potřebuje vědět, že rodič odejde a zase se vrátí. Potřebuje postupně získat důvěru v učitelku. A potřebuje cítit, že rodič a školka jsou jeden tým. Proto rodiče během adaptace informujeme, sledujeme i malé pokroky a pokud něco nefunguje, hledáme společně jinou cestu.

Má dítěti pomóci oblíbená hračka?
Klidně ano. Plušák, malý předmět nebo jiná známá věc může být v prvních dnech mostem mezi domovem a novým prostředím.

A co když mám jako rodič obavy já?
To je také normální. Adaptuje se totiž celá rodina, nejen dítě. Ptejte se nás. Řekněte nám, čeho se bojíte. Jen je lepší tyto obavy řešit mezi dospělými, ne před dítětem. Dítě potřebuje z vašeho postoje především cítit, že věříte jemu i lidem, kterým ho ráno předáváte.

Naším cílem není, aby dítě nikdy neplakalo. Naším cílem je, aby postupně zjistilo: Ve školce jsem v bezpečí, někdo mi rozumí, zvládnu to – a rodič se vždycky vrátí.

Ranní hry ve školce nejsou pouze čekáním na program. Pro děti představují klíčový start dne, který ovlivňuje, jak se celý den vyvine. Právě během těchto chvil se dítě adaptuje na nové prostředí, učí se loučit s rodičem a postupně se začleňuje do kolektivu. I pro paní učitelky je tento čas velmi důležitý – sledují, jaká je momentální nálada dítěte, jaké má potřeby, zda se cítí bezpečně, a zároveň pozorují jeho interakce s ostatními dětmi. Ranní hry tedy nejsou jen přechodovou fází, ale hodnotným momentem, kdy se dítě připravuje na celý školní den.

Velký význam má volná hra, která je pro dítě stejně důležitá, ne-li důležitější, než cílené řízené aktivity. Dává dětem prostor, aby si samy vybraly, s kým si chtějí hrát, co chtějí dělat a jak dlouho u dané činnosti zůstanou. Tento svobodný výběr podporuje samostatnost, učí děti spolupráci, řešení problémů a komunikaci, ale zároveň rozvíjí jejich tvořivost a fantazii. Dítě si díky volné hře může také zpracovávat vlastní zážitky, emoce a zkušenosti z domova nebo z předchozího dne, což napomáhá jeho psychické pohodě.

Emoční validaci do širšího povědomí uvedla americká sociální pracovnice Naomi Feil při práci se seniory s demencí. Zjistila, že lidé nepotřebují být neustále opravováni, ale především pochopeni, přijati a respektováni. Když byly jejich emoce uznány, postupně slábly, zatímco jejich přehlížení nebo znehodnocování vedlo k zesilování obtíží. Stejný princip se velmi dobře uplatňuje i v rodičovství a v práci s dětmi.

Emoční validace patří mezi klíčové dovednosti pro budování zdravých vztahů – ať už v partnerství, přátelství nebo ve vztahu rodič–dítě. Znamená rozpoznání a přijetí prožitku druhého člověka. Dítěti tím dáváme jasnou zprávu, že to, co cítí, je pochopitelné, a že jeho pocity mají své místo. Právě uznání emocí pomáhá snižovat intenzitu nepříjemných prožitků a podporuje pocit bezpečí. Opakem je emoční znehodnocování, které může mít dlouhodobě nepříznivý vliv na vývoj dítěte. Pokud dítě opakovaně zažívá, že jeho pocity nejsou brány vážně, může si do dospělosti nést vyšší míru stresu, nízkou sebehodnotu nebo potíže s regulací emocí a impulzivity.

Emoce nezmizí tím, že je přehlížíme, potlačujeme nebo se jim vyhýbáme. Když dítě slyší věty jako „nic se neděje", „to přejde" nebo „nebuď tak citlivý", může získat pocit, že mu rodič nerozumí, a nenápadně se učí, že jeho prožívání je nevhodné nebo špatné. Je důležité dětem předávat, že neexistují dobré a špatné emoce. Každá emoce má svou funkci a přináší informaci o tom, co dítě prožívá a co potřebuje. Dlouhodobé znehodnocování emocí však děti neučí, jak s nimi pracovat, ale spíše je vede k tomu, aby svým pocitům nevěřily a potlačovaly je. Tím přicházejí o možnost hledat zdravé a efektivní způsoby zvládání náročných emočních situací.

Školní rok 2025/2026 byl ve školkách EduArt ve znamení postupných a smysluplných změn ve stravování dětí. Na všech třech pobočkách jsme realizovali projekt zaměřený na zkvalitnění a zpestření svačinek, jehož cílem bylo podpořit zdravější stravovací návyky a rozšířit dětem chuťové zkušenosti. Projekt odstartoval v říjnu 2025 auditem svačin, který pro nás připravila nutriční terapeutka Alena Boukalová. Na jeho základě jsme postupně zaváděli doporučené změny. Do jídelníčku jsme zařadili luštěninové a rybí pomazánky, ovocná smoothie i ořechová másla a posílili jsme podíl čerstvého a celozrnného pečiva.

Velkou roli sehrál tým hospodyní, pro které byl připraven praktický workshop vedený kuchařem a nutriční terapeutkou. Během něj si mohly nové receptury vyzkoušet v praxi a získat jistotu v jejich každodenní přípravě. Právě společná práce a otevřenost změnám umožnily, aby se nové postupy úspěšně dostaly do běžného provozu.

Děti si na změny postupně zvykaly. Největší úspěch zaznamenalo ovocné smoothie, které se rychle stalo oblíbenou součástí svačin. Luštěninové pomazánky potřebovaly více času a opakované nabídky, ale díky hravé formě servírování si k nim děti postupně našly cestu. Na pobočce Prahy 9 se osvědčily pohádkové názvy pomazánek, které výrazně podpořily ochotu dětí nové chutě ochutnávat.

Květnový reaudit potvrdil, že změny mají reálný dopad. Zvýšil se podíl čerstvého a celozrnného pečiva, rozšířila se nabídka ořechů a ořechových másel a častěji se objevují luštěninové i rybí pomazánky. Zlepšení nastalo také v oblasti servírování, které více podporuje samostatnost dětí.

Součástí projektu byly i osvětové aktivity. Na pobočce Prahy 2 proběhl workshop Cesta za spokojeným bříškem pro děti a rodiče. Pro velký zájem plánujeme jeho pokračování také na pobočce Prahy 4 a 9. Do budoucna chceme dále rozšiřovat nabídku rybích pomazánek, zařazovat domácí granolu, zdravé dezerty s ovocem a oblíbené kaše. Velké poděkování patří všem hospodyním, pedagogům, dětem i rodičům za spolupráci a otevřenost.

Děti milují sladké! A není to žádná náhoda. Na sladkou chuť jsme naprogramovaní už od narození. První, co miminko ochutná, je mateřské mléko nebo kojenecká formule – a obojí je přirozeně sladké. Sladká chuť nám od pradávna signalizovala, že je jídlo bezpečné, energeticky vydatné a pomůže nám přežít. Jenže zatímco dříve byl sladký zdroj energie vzácností, dnes žijeme v době nadbytku. Potraviny máme dostupné na každém kroku, často v lákavých barevných obalech. Není divu, že mnoho rodičů hledá pro své děti zdravější mlsání nebo alternativní sladidla. Ne všechno, co zní jako lepší volba, lepší skutečně je.

Bílý, třtinový, kokosový… rozdíly jsou menší, než se zdá

Ze sladidel můžete sáhnout po klasickém bílém cukru, třtinovém cukru, datlovém či javorovém sirupu nebo například po xylitolu a čekankovém sirupu. Asi vás překvapí, že většina sladidel má velmi podobné složení. Skládají se převážně z glukózy a fruktózy. Řepný bílý cukr neboli sacharóza se skládá z jedné poloviny z glukózy a z druhé poloviny fruktózy. Na nic si nehraje a je tu zkrátka pro to, aby nám osladil život. Oproti tomu jeho hnědá přírodní varianta s sebou často nese pověst superhrdiny plného minerálních látek a vitamínů.

Třtinový nebo kokosový cukr mají podobnou pověst. Možná to pro vás bude první zklamání, ale zlatá barva cukru z něj hrdinu nedělá. Obsah minerálních látek je v tak stopovém množství, že jsou pro nás bezvýznamné – a abychom pocítili jejich přínos, museli bychom spotřebu cukru výrazně navýšit. Tam už by ale negativní vliv z nadměrného příjmu cukrů převážil benefity.

Pak je tu skupina sirupů jako javorový, datlový nebo sirup z agáve. Působí zdravěji zejména proto, že nesou nálepku přírodní. Jedná se ale o velice koncentrovaný přírodní zdroj energie, se kterým je nutné nakládat rozumně.

A co med?

Med má téměř identické složení jako běžný cukr. Abychom mohli těžit z enzymů, vitamínů a minerálních látek v něm obsaženém, museli bychom ho konzumovat na kilogramy.

Cukerné alkoholy

Zajímavou sladkou skupinou jsou cukerné alkoholy – erythritol, xylitol, sorbitol, maltitol a isomalt. Ač v názvu mají alkoholy, nemusíte se bát, že by se po nich děti opily. Jejich výhodou je zanedbatelný vzestup krevní hladiny cukru po konzumaci, a navíc nepřispívají k tvorbě zubního kazu. Máme vítěze? Ne tak docela. Cukerné alkoholy sice můžete v omezené míře zařadit do jídelníčku, ale při vyšší konzumaci mohou působit projímavě – a děti mohou být ještě citlivější než dospělí.